Šikana v online prostoru

Nikdy by mě nenapadlo, že na covidovou dobu budu jednou vzpomínat téměř v dobrém. A přesto to tak je. Byla to zvláštní éra, kdy si lidé znovu začali vážit obyčejného pobytu venku, báli se cestovat daleko, a přesto všechno nějak fungovalo. Tempo se zpomalilo, svět se ztišil a najednou stačilo málo. Zdálo se, že většina je vlastně spokojená – s procházkou za domem, posezením na balkoně nebo krátkým pozdravem přes plot. A ke spojení se světem tehdy většinou úplně stačil jen Facebook. 

Lidé se často ptají, proč na světě existují nemoci, války apod. . Často je to ale tak, že když se máme až příliš dobře, začneme být namyšlení, rozmazlení a pohrdat vším, co není dost „in“. Najednou nestačí obyčejná radost, musí to být něco „wow“. Letí přece Srí Lanka, Dubaj a podobně, zatímco to obyčejné a blízké se zdá málo. A právě v tomhle prostoru přezíravosti a pýchy má zlo mnohem snazší cestu a příroda se drancuje o to víc, všichni se předhání, kdo má dražší auto,  a už ani neumí cestovat jinak. 

Jsem obyčejná žena žijící v poměrně skromných podmínkách. Na sociálních sítích s úžasem čtu komentáře o tom, že jsem zlodějka a jak si vůbec dovoluju vydělávat peníze. Jenže z něčeho je potřeba platit náklady, účty i každodenní život. Práce, kterou dělám, je poctivá – a stejně jako každý jiný člověk mám právo si za ni říct o odměnu.

Další komentář mě obviňuje z podpory týrání zvířat. Přitom věřím, že jsem se zapojila do řady aktivit, které vedly k záchraně a pomoci zvířatům. Stejně tak budu vždy bránit i napadené, ať už jsou nenáviděni kvůli víře, národnosti, nebo kvůli tomu, že si dovolí jezdit s kočárem – což třicet let bylo normální a najednou není.

Je smutné, že online prostředí, které má sloužit k seznamování, vzdělávání a propojování lidí, se stalo nástrojem šikany, ponižování a hnusu, podporovaným všemi těmi rádoby recenzemi a komentáři.

Přijde mi, že je čas se posunout někam dál. Exkurze se prostě neplní, a teď už nejde jen o poloviční kapacitu. Teď už většinou dorazí jen pár skalních fanoušků, jinak je prázdno – a nechci partnery, se kterými navazuji spolupráci, zklamat. 

To neznamená, že jsem se vzdala, to ani náhodou. Jen jsme pochopila, že v online prostředí nejsou v naprosté většině lidé, co chtějí někam reálně jít. Ale já vždy vidím cestu, a ta není v nahánění těch, co o moji přítomnost nestojí.